Clasroom jóga
Co všechno nás učí židličky a lavice
Mgr. Ingrid Procházková, Ph.D.
Všichni asi známe office jógu – osvěžující chvilky podporující naši fyzickou i duševní pohodu při dlouhé práci u počítače.
Znáte ale classroom jógu? Ten moment, kdy se ve výuce více hýbe nábytek než pedagogické myšlení?
Co je to classroom jóga
Classroom jógu jsem se svými studujícími učitelství začala praktikovat před lety a stále je to hit.
Po úvodním hlubokém nádechu a výdechu obvykle začínáme pozdravem sumce. To když se všichni snažíme zaplout do lavic, abychom z nich po chvíli zase vypluli a plynule navázali pozicí židle – konkrétně odsunem židle k nejbližší stěně.
Poté následují cviky zaměřené na koordinaci těla a sílu paží, kdy ve dvojicích pracujeme s pomůckou zvanou lavice. Cvik spočívá ve vědomém a pozvolném posunutí lavice do pozice, ve které nebude překážet, a zároveň vyhnutí se dalším dvojicím vykonávajícím tentýž cvik, který často doprovázejí uvolňující rotace hlavy a úklony. Poté následuje námi speciálně vyvinutá pozice autodrom – všichni najdou židli, jež svou silou a obratností mrštně dopraví na místo určení, přičemž se dle své nátury snaží vyhnout ostatním, nebo do nich naopak nabourat.
Po této rozcvičce následují cviky na židlích, které zařazujeme dle povahy probíraného učiva – na výběr máme rotace při diskusích, poloviční holubí král, pro pokročilé i lotos, pokud je potřeba něco napsat, hluboký předklon, pokud je potřeba pracovat s pomůckami, které není možné umístit jinam než na zem a tak dále. Na konci výuky opakujeme úvodní sestavičku v opačném pořadí. Užíváme si to náramně. Ve zdravém těle, zdravý duch. Mezipředmětové vazby jedna báseň.
Boj za lepší učebny
Classroom jóga ale není pedagogickou inovací. Je to strategie přežití. Učebna by měla podporovat učení, soustředění, spolupráci a pohodu. Důležitou roli zde hraje flexibilita, ať ta classroom jóga netrvá tak dlouho. Flexibilita vysokoškolských učeben je často minimální až nemožná, výuka je zaseknutá v jednom stylu a prostor podporuje především poslech.
Pak není divu, že si studující učitelství často myslí, že na univerzitě dostanou „pouze teorii” a na praxi se pak dozvědí, jak to tedy skutečně je. Přitom dobře postavená učebna by se mohla stát dobrým mostem mezi teorií a praxí. Flexibilní prostor by studujícím poskytl zkušenost s tím, jak prostorové uspořádání ovlivňuje dynamiku výuky, a přispěl by k rozvoji jejich didaktické citlivosti.
O lepší učebny usiluji dlouho. Ve skutečnosti mi nejde jen o jednotlivé učebny, ale spíše o vyjádření toho, co má vysokoškolská výuka vlastně dělat a jak v tom učebna pomáhá nebo brání. Už jsem zkoušela všelijaké techniky: žádost, stížnost, humor, pláč, stěhování, zase pláč, emotivní rozhovor s kolegyněmi v kuchyňce, zase humor, e-maily, články, setkání s vyučujícími a diskuse tohoto tématu, a tak dále. Ještě jsem nezkoušela anonymní dopisy, ale to proto, že bych byla velice rychle odhalena. A nejčastější reakce odpovědných osob? Zde je top tři: 3. „architekt to takto navrhnul a v projektu je udržitelnost”, 2. ticho po pěšině, a konečně 1. „takhle to bylo vždycky!”
Uspořádání učebny a metody výuky
Ve Školní didaktice mám jednu lekci věnovanou mimo jiné i vztahu prostorového uspořádání třídy a metod výuky. Naštěstí mám flexibilní učebnu!
Požádám studující, aby si sedli do tří řad po dvojicích a vytvořili mezi sebou uličky (takto nikdy nesedíme, takže nám to chvíli trvá). Nechám je tak chvíli sedět a pak se ptám, co se jim teď chce dělat.
Odpovědi začínají na: „chci vás poslouchat“ (och!), někdy se objeví taky: „chci se dívat na video“ a často to končí: „chci se zašít a dělat si něco na mobilu, protože čekám, že budete říkat něco, co si můžu někde najít a přečíst.“ (au!) Staniž se. Pustím jim video. Pak je požádám, aby se shlukli do hnízd po pěti lidech (to jde rychle, nějak je to k sobě táhne, nebo co). To se ani nemusím ptát, co se jim teď chce dělat, protože si okamžitě začnou povídat o tom, co viděli na videu.
Tak je nechám, a jakmile si uvědomí, že jsem jim vlastně neřekla, co mají dělat, ztiší se a já je jen vyzvu, aby pokračovali, a trochu jim to jejich povídání ohraničím zadáním. Nakonec je požádám, aby si sedli do velkého kruhu (to je vždy krize, protože se obvykle nevejdeme úplně pohodlně). A opět se jich ptám, co by se jim chtělo dělat. Nejčastěji se dozvídám, že to se jim sice nechce, ale nabízí se, aby chodili doprostřed kruhu a něco tam předváděli. Časté odpovědi jsou také, že by si teď chtěli poslechnout, co říkají ostatní na… a většinou položí konkrétní otázku. No a tak si povídáme. V počtu skoro třiceti lidí to místy drhne, ale nijak dramaticky.
Při reflexi lekce se věnujeme jak probíranému tématu (kterým je ve skutečnosti „Jak vést výklad“), ale také právě tomu, jak prostorové uspořádání třídy souvisí s použitými metodami výuky. Pro studující je to vždy velmi objevné a plné aha momentů. Mnoho z nich tvrdí, že do této doby nad uspořádáním prostoru třídy takto intenzivně neuvažovali.
Mám za to, že je důležité vést studující k vědomému čtení prostoru jako výukového nástroje a že součástí výuky by měla být explicitní reflexe toho, jak uspořádání učebny, rozmístění nábytku či práce s technikou ovlivňují chování žáků a žákyň a průběh výuky.
Proč jsou učebny pro studující ještě důležitější?
V případě studentů a studentek učitelství nejde jen o pohodlnou učebnu, ale o modelový prostor, který sám učí, jak vyučovat. V takovém případě se učebna stává didaktickou pomůckou. Nebo teda… mohla by, mohla.
Víme, že studující se neučí pouze obsah, ale také metody výuky, a to nejlépe tak, že je zažijí a poté reflektují.
Učebna by tak měla umožňovat rychlý přechod mezi různými metodami výuky a také rychlé střídání rolí studujících: vyučující vs. žák/žákyně vs. pozorovatel(ka).
Mám za to, že je dobré studujícím nabídnout více simulační výuky, v takovém případě by učebna mohla připomínat školní třídy, respektive zobrazovat je tak, jak by měly vypadat, aby dobře sloužily, protože je mi jasné, že řada školních tříd také není úplně v topu. Studující tak mohou experimentovat v prostředí, které je bližší tomu, ve kterém budou působit v rámci své profese (případně o něj usilovat). V takovém případě si nevystačíme pouze s nábytkem a jeho uspořádáním a technikou, ale mohli bychom se zaměřit také na přítomnost (didaktických) pomůcek, které jsou běžnou součástí školních tříd.
Když vezmeme v úvahu učitele jako reflektivního praktika a také to, že reflexi provádíme s oporou o důkazy, není až tak smělé si přát, aby toto učebna umožnila. Například tím, že je vybavena kamerou (např. pro nahrávání mikrovyučování, což často využívám). Cílené využití technologií vede k reflexi a spolupráci, podporuje hlubší učení a profesní rozvoj. Pravidelné využívání těchto nástrojů při mikrovyučování by studujícím umožnilo systematicky reflektovat vlastní pedagogická rozhodnutí a lépe propojovat teoretické poznatky s konkrétní výukovou praxí.
Shrnuto, podtrženo: učebna má tu moc podporovat, nebo brzdit profesní učení. Lavice, židle a uličky nejsou nevinné. Učí studující, co se ve výuce má dělat – často více než my.
Učebna pro všechny je učebnou pro nikoho
Učebna pro budoucí učitele a učitelky musí nejen umožňovat výuku, ale sama ukazovat, jak má kvalitní výuka vypadat.
Pokud má být příprava budoucích učitelů a učitelek skutečně kvalitní, je nezbytné přehodnotit roli učebny jako pouhého místa výuky a začít ji vnímat jako didaktický nástroj, který aktivně formuje pedagogické myšlení a profesní identitu.
Dobré učebny v případě studia učitelství nepředstavují pouze estetickou inovaci, ale především koncepční posun v pojetí přípravy budoucích učitelů a učitelek. Učebna by přestala být pasivním rámcem výuky a stala by se aktivním prostředkem.
Pokud jsou studující vzděláváni v prostředí, které neumožňuje jejich aktivní zapojení, experimentování a změnu rolí, vzniká rozpor mezi teorií a praxí. Učebna se tak stává místem teoretické přípravy, které je od školní praxe výrazně oddělené. Prostor, který neumožňuje změnu uspořádání, fakticky omezuje i změnu výukových metod. Neflexibilní učebna tak nepřímo reprodukuje transmisivní pojetí výuky, a to i přesto, že obsah výuky často deklaruje jiné přístupy. Pokud má vysokoškolská výuka směřovat k aktivnímu učení, musí to podporovat také fyzické prostředí.
Pro zachování vašeho optimismu se neptejte umělé inteligence, jak ona si představuje dobrou učebnu, mohli byste se dočíst něco o přírodních materiálech, odhlučnění, výškově nastavitelných lavicích a různých zónách na soustředění, spolupráci, relaxaci a tak dále 😀.
Závěrečná výzva
Pokud máte k dispozici alespoň jednu dobrou učebnu, závidím, ale přeju. Stejně tak pokud máte možnost takovou učebnu vyrobit.
Pokud ne, zkuste alespoň toto: vstupte do učebny, rozhlédněte se a popište, co vidíte. Zasněte se a řekněte si, co byste vidět chtěli. Pak si vyberte jednu dvě věci a ty se pokuste zařídit. Udělejte to pro své studující, ale i pro sebe.
Další doporučené čtení
V rámci autocitace doporučuju své předchozí texty na toto téma v Universitas:
Mgr. Ingrid Procházková, Ph.D.
Pracuje na Odboru pro kvalitu Masarykovy univerzity a také na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde má na starosti výuku v rámci vyučovacích předmětů společného pedagogicko-psychologického základu.
Brno / Šakvice
