Tipy na efektivní komunikaci
Aneb to, jak se studujícími mluvíme, silně ovlivňuje, jak se nám i jim daří vyučovat a učit.
Mgr. Jiřina Karasová, Ph.D.
Každý den ve výuce narážíme na běžné i náročné situace a často rozhodne právě to, jak zareagujeme.
Možností máme několik.
Direktivní a mnohdy zraňující výroky asi všichni dobře známe. V daný moment mohou vypadat, že fungují, ale dlouhodobě oslabují vztahy i šanci na bezpečné prostředí a učení.
Ráda bych nabídla několik výzkumem podložených komunikačních strategií, které podporují pozitivní vztahy, bezpečné a produktivní učební prostředí a rozvoj seberegulace i odpovědnosti studujících.
1) Já-sdělení (popis místo hodnocení)
Když nás ve výuce něco ruší nebo potřebujeme nastavit hranice, pomůže použít já-sdělení (mluvíme o sobě a o situaci, ne o druhém). Stručně popíšeme pozorovatelné chování, řekneme, jaké pocity to v nás vyvolává a jaký to má na nás nebo výuku dopad, a případně doplníme, co potřebujeme, aby se stalo. Tím neútočíme na identitu studujících a držíme pozornost u problému; druzí lépe rozumí, co konkrétně změnit a proč. Podporujeme tak vztahy, seberegulaci i bezpečné a produktivní klima.
🟧 Jak to může znít:
Když (chování), cítím se (pocit), protože (dopad); potřebuji (co)
”Když se během zadání ozývá šum, neslyším vaše dotazy. Cítím pak tlak, že všechno nestihneme. Potřebuji, abychom dodržovali pravidlo, že mluví jen jeden.”
„Když mě někdo přerušuje, jsem nervózní, že nestihnu vysvětlit látku. Potřebuji teď, abyste mě všichni poslouchali.“
2) Uznání emocí
Když studující prožívají nepříjemné emoce, pomůže je nejprve uznat (nejde o souhlas s chováním). Uznání snižuje napětí, vrací pocit bezpečí a tím otevírá prostor pro spolupráci i přemýšlení. Až když emoce poleví, má smysl přidat pokyn nebo se domluvit na dalším postupu. Naopak zlehčování pocitů zvyšuje odpor a brání učení.
🟧 Jak to může znít:
„Rozumím, že je to frustrující, je to nová a těžší látka. Pojďte si to teď zkusit jen přečíst a vše si vysvětlíme za pět minut.“
„Vidím, že už jste unavení a těžko se vám soustředí. Máme před sebou ještě dvě hodiny semináře – co můžeme udělat, aby se nám tu lépe pracovalo?“
3) Otázky a naslouchání
Místo rychlých rad můžeme vést studující k tomu, aby sami pojmenovali problém a další krok. Položíme jednu otevřenou otázku, necháme několik vteřin ticha a poté krátce parafrázujeme jejich odpověď – tím jim dáváme najevo důvěru, budujeme vztah a podporujeme jejich autonomii i seberegulaci.
🟧 Jak to může znít:
„Aha… slyším, že bys teď byl/a raději jinde a pracoval/a na jiných věcech…“
„Co ode mě nebo skupiny potřebuješ, abys mohl/a začít?“
4) Spolu-vytvořená pravidla + odkazování na ně
Na začátku semestru si společně stanovíme několik pozitivně formulovaných a konkrétních pravidel, podepíšeme je a dáme na viditelné místo (může být i online). Otázka k tvorbě pravidel může znít: Co potřebujeme, aby se nám tu během semestru dobře pracovalo?
Během semestru se k pravidlům vracíme. Tím, že pravidla tvoří celá skupina, nejde o „zákazy“ vyučujících, ale o společnou dohodu. Odpovědnost je sdílená v celé skupině a je snazší držet hranice a pravidla připomínat.
🟧 Jak to může znít:
Pravidlo: „Během semináře mám telefon schovaný, důležité vyřizuji mimo třídu.“
Odkaz: „Mluvíte teď jeden přes druhého. Připomínám, máme pravidlo – mluví jen jeden.“
Komunikačních strategií je celá řada. Chtěla jsem vám ukázat pár z nich, které se ukazují z výzkumu i praxe jako funkční. Věřím, že když je budeme v práci se studujícími používat, vytvoříme bezpečné prostředí pro jejich rozvoj a učení a zároveň jim budeme modelem v tom, jak je mohou jednou sami využívat ve svých třídách.
Pokud vás téma zaujalo, najdete zde pár knih, kam si sama chodím pro inspiraci, a také článek, ze kterého vycházím a kde se o efektivní komunikaci dozvíte víc:
📖 Rosenberg, M. B. (2023). Nenásilná komunikace ve škole. Portál.
📖 Gordon, T. (2015). Škola bez poražených. Malvern.
📄 Karasova, J., & Nehyba, J. (2023). Student-centered teacher responses to student behavior in the classroom: A systematic review. Frontiers in Education, 8.
Mgr. Jiřina Karasová, Ph.D.
Působí na Západočeské univerzitě a Masarykově univerzitě. Výzkumně se věnuje efektivní komunikaci, zvládání náročného chování a socioemočnímu učení. V rámci výuky vyučuje primárně předměty pedagogicko-psychologického základu.
Plzeň a Brno
